Jestli se v neděli něco podařilo, tak to bylo rozhodně počasí. Teplo a sluníčko namotivovalo nebývalý počet zájemců o lezení, a tak se v neděli před obědem sešlo pod skálou nebývalé množství zájemců o šplhání, ktří dorazili ve čtyrech skupinách: Franta s Tomem autem standardně včas a výborně připravení. Milan s Jirkou a příslušnými rodinnými příslušníky dorazili do Josndorfu na kole, Jitka a Tomáš s Marcelou s nezbytnými Medvídkami přešli z České strany pěšky přes les a nakonec rovněž Melda dovezl svoji přítelkyni Janu (pořádně ji na skále zaučit) a Pavla s Maďarkou (jako vždy si většina neznalých ani nevšimla, že se mezi nimi pohybovala Maďarka).
Představa byla jednoduchá - sraz pod skálou v jedenáct, kdo přijde dřív, vyrazí, aby se prohodil materiál. Fungovalo by to docela dobře, nebýt skutečnosti, že díky hezkému počasí bylo na ferratě děsně narváno a postupovalo se extrémně pomalu. Než jsme se prostřídali tak už cyklisti zmizeli, Tomáš s Frantou natrénovali pískovcové lezení, které málem zkončilo Tomášovým pádem a uvolněným místem na letní expedici do Albánie. Ještě, že prckové se na pověšeném laně dobře bavili.
Odpoledne už si každá výprava jela podle svého programu, asi nejvíce si akci užil Melda a jeho posádka na nedalekém skalním hradě Oybin. Nadějí dne pak byla Jana, kterážto se kvalifikovala na nadějného lezce. Poučení z Jonsdorfu? Prostě musí mít každý svoji výstroj, střídání je napytel....