Marmolada a Gruppo di Sella jsou bezpochyby jedny z nejvíce lákavých cílů Dolomit. Známou "Sellu Rondu" si v zimě na lyžích objede snad každý a který návštevník Dolomit by si pak nepamatoval její nejvyšší vrchol podle marmelády? Ovšem nikdo z nás nečekal, že sníh nás přivítá i uprostřed července. Vrchol Selly byl jako pocukrovaný a dole v Canazzei pršelo. V Canazzei jsme si v kempu postavili v rohu u plotu stany vedle dalších výprav ze Slovenska, Čech a Polska. Říkali jsme tomu "sociální koutek", drtivou většinu kempu zabíraly karavany Italů a Němců. Na rozdíl o nás jim nebyla zima, my jsme ovšem byli ti větší drsňáci. A vůbec - v picérii je útulno a tam se na sluníčko čeká nejlépe.
Po brutální zimě ve stanu (již nikdy nepojedu do Dolomit jenom s letním spacákem) přišlo nádherné ráno a modrá obloha. Ferratě Brigantina Tridentina neřekne skoro nikdo jinak než "ferrata Pisciadu", je to provařená záležitost střední obtížnosti a obvykle plná lidí. Parádní výstup asi tak na tři hodiny jsme si však náležitě užili, škoda jen nestálého řevu vytáčených motocyklů, které jejich majitelé klopili v klikatých zatáčkách úzké silničky z Corvary do Val Gardeny. Ferratu ukončil známý závěrečný můstek a po chvilce chůze jsme dosáhli vrcholu dne - chaty Pisciadu. Návrat jsme si prodloužili okruhem přes údolí Val de Mesdi. Je to delší než klasický sestup normálkou (Val Setus), ale neodolejte podívat se do největšího údolí Selly, které vede až skoro pod jeho největší vrchol (Piz Boe 3152 m).
Zlatým hřebem výpravy byl výstup na Marmoládu. Cesta z Canazei k jezeru Fedaia uběhla rychle, auta jsme nechali u dolní stanice lanovky na chatu Fiacconi. Ráno před devátou jsme se tam setkali v podstatě se všemi, kteří se chystali klasickou cestou nahoru. Lanovka pomohla překonat prvních pár set metrů a rovněž připravila první zážitky - v takové kleci nastojáka jsme fakt ještě nejeli. Od chaty Fiacconi jsme přešli traverzem k prvnímu ledovci a přes něj pod ferratu Marmolada. Zbytky vojenkých instalací z první světové války najdete i zde. Ferrátka nebyla obtížná, ale na kluzkých kramlích bylo potřeba dávat pozor. Vrcholové sněhové pole bylo tak trochu testem duševní odolnosti - docházel dech i síly a ke kříži bylo pořád nějak daleko.
Sestup pak proběhl již poměrně rychle. Skalní úžlabinou na ledovec (sestup opět usnadnilo fixní lano, podle průvodce bylo instalováno teprve nedávno) a přes ledovec zpět k lanovce. Vlastně jsme mohli být rádi, že dva předtím sněžilo - sníh na ledovci byl čistě bílý. Tak jsme si do něho mohli i hupsnout. Na chatě pak příchod lanového družstva nezůstal bez pozornosti turistů, kteří si jenom tak nalehko vyjeli lanovkou z parkoviště nahoru. Běhat po sněhu v sandáleh má jistě rovněž svůj půvab - ovšem pouze po jistou dobu.
Výstup na náhorní plošinu Selly jsme si mastńácky usnadnili lanovkou z Paso Pordoi. Za pár Euro jsme byli během chvilky ve třech tisíci metrech. Ačkoliv na samotný vrchol Selly (Piz Boe) je nutné ještě kousek pojít a přeci jenom i finální vrcholek poctivě vyšlapat, nic to nemění na faktu, že díky lanovce je Piz Boe nejsnadněji dosažitelná třítisícovka. Také tomu odpovídá počet turistů a hospoda na vrcholu. I tak výlet na Piz Boe stál za to a především - alepoň jsme se teď už i s "naší" Marmoladou pořádně rozloučili zamáváním před údolí. Zbytek dne jsme pak strávili na německé dálnici cestou domů.